Číslo tři

8. října 2014 v 15:34 | AdMiNkA Peqvy
Většina studentů by asi řekla, že by 100% radši trávila čas někde jinde, hlavně né ve škole. I já to někdy říkám, ale nemocnici jsem z imaginárního seznamu míst rychle vyškrtla. Jo je dobrý nic nedělat, hrát si s polohovací postelí a čučet na televizi. Po čtyřech dnech nicnedělání mě to rychle omrzelo. Ptáte se co se stalo?
Šla jsem po SVÝCH v županu na ultrazvuk. Paní doktora mi hmatala tím přístrojem po břiše a tam kde mě to bolelo nejvíc přitlačila aby na té obrazovce lépe viděla. Bolelo to jako čert. Nemohla jsem vůbec nic dělat. Jen ležet se zaťatými zuby, slzy byly nakrajíčku, ale věděla jsem, že brečením nepřesvědčím tu doktorku aby přestala. Když mi dala ubrousky abych si utřela břicho zajímalo mě co mi k tomu řekne. Nic, vůbec nic mi neřekla! Neměla jsem ani slov. Je to moje břicho, tak by mi k sakru měli říct o co jde.
Na vizitě mi doktor řekl:,,No slečno Emily, máte nález na apendixu. Trpíte apendicitidou, takže nebudete vůbec nic jíst ani pít a když bolesti neustoupí, tak půjdete na sál." zavřeli se za ním dveře. Asi půl hodiny jsem čučela do zdi a říkala si, že se to nezlepší. Věděla jsem, že bolesti neustanou.
,,Mami! Jsi tady. Řekli ti co se bude dít?" bylo úžasné vidět zase mamku. ,,Ano řekli mi to. Myslím, že by bylo lepší kdyby ti ten slepák vzali holčičko. Nemusela by ses s tím pak dál trápit." a pohladila mě po vlasech.
Strach, nevědomí, bezmoc byly pocity které ve mě vládly. Naštěstí tu byla mamka, které se podařilo abych na ně tolik nemyslela. ,,Mami? Co Norbert?" to je můj úžasný kocourek, který je skoro jako plyšový. Je s ním ohromná legrace. Původně jsem chtěla pejska, ale kvůli venčení to nebylo možné. Nikdo by neměl čas chodit s ním na procházky, dokonce ani já ne. Bylo úžasné o vánocích pod stromečkem vidět proděrkovanou krabici, kterou když jsem odevřela vyskočil z ní roztomilí malý kocourek s červenou, velkou mašlí kolem krku. Proto mi vyskákala hned husina, když mi mamka řekla, že se mu plně věnuje moje nevlastní sestra Rose a Brighton. Chudáček Norbert! Byl tak úžasně roztomilý když jsem ho dostala.
,,Tak dámy konec návštěv, leda kdyby ste si nechtěla svou dceru vykoupat." řekla nám rudovlasá, rázná sestřička, která se pohybuje snad jako duch. Vůbec jsem jí neslyšela přicházet. ,,To není problém. Půjdeme do sprchy." odpověděla jí mamča. ,,Přinesla jsem ti tvojí noční košili abys nemusela spát v téhle." mrkla na mě.
Po sprše jsem se cítila zase jako civilizovaný člověk, který má být čistý a voňavý. Bohužel mamka musela odejít, tak mi nezbylo nic jiného než dívat se na televizi, kde dávali každou chvíli reklami o jídle, nebo programy o vaření.
V sedm hodin přišly bílé pláště zase. Shromáždili se kolem mé postele. Každý z nich mi odkril peřinu prohmatal břicho, zeptal se:,,Bolí?" a zase mě přikryl. Jo paráda! To byla štábní kultůra za sto bodů. Co kdyby mi radši řekli co přesně se v MÝCH zapletených střevech děje?! Chtěla jsem to vědět ne jen já, ale i má rodina a mé kamarádky, které se o mně zajímaly a poslílaly mi zprávy jak se mám a co se mnou vlastně je.
Nakonec bolesti ustoupily, tak se rozhodli pustit mě domů.
Teď si užívám třetí den doma ještě zatím bez školy. To bude super dohánět všechnu tu látku.
Naštěstí mám super kamarádky, které mě o všem informují a posílají výpisky. Usmívající se



















 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama